Prosinec 2016

O tom, jak jsem šla na rande s máminým přítelem

7. prosince 2016 v 20:58 | Julie |  Špatné rande
A jako jubilejní desáté rande, takové pěkně kulaté, tu máme taky velmi vykutálený příběh.

Už ani nevím, kde jsem se s Fialkou potkala (měl příjmení podobné fialce), ale psali jsme si už opravdu dlouho. Jednoho dne jsme byli na stejné notě a psali si celý den, pak další den a další, a tak jsem si říkala, že to je fakt fajn kluk a mohla bych přijmout jeho už několikáté pozvání na kávu. Proč ne, co ztratím, kdyžtak vám napíšu další článek. No, tak asi už všichni víme, jak to dopadlo.

Fialka byl celkem z daleka, asi hodinu busem, tak jsme se jedno odpoledne v sobotu domluvili, že přijede a konečně se uvidíme. Já jsem ze sebe udělala fakt kočku, jen málokdy uznám, že mi to fakt sluší a já vyklusla, po 5 zprávě, kde jsem, že už čeká, z domu a šla na nádraží. (Bydlím od něj pár metrů, žádný půl hodinové čekání.) Nebyla jsem nervózní, nebývám, naprosto vyrovnaná a v klidu. Když jsem se blížila k místu srazu, rozhlížela jsem se, kdo je v okolí a jestli ho už zahlídnu. Na fotkách vypadal jako sympaťák a docela se mi i líbil. Najednou jsem zahlédla někoho, kdo odpovídal popisu a věku. Všude kolem byli lidé, kteří nepasovali. Já jsem celkem slepá na dálku, tak jsem tak mžourkala a nebyla si jistá. Pak jsem ale viděla, jak se na mě směje a došlo mi, že to bude asi on. Čím jsem byla blíž, tím jsem víc koukala a začínala jsem být nevyrovnaná s lehkou nevolností. Když jsme popošla ještě blíž, zvýšila se nevolnost, ale nebylo cesty zpět. Přede mnou stál kluk, který, že budu sprostá, jak kdyby vypadal máminému příteli z prdele! Kopie, akorát tak o 20 let mladší. Jenže jsem nemohla dát na sobě nic znát, a tak se usmála, pozdravila, prohodila pár vět a vydali jsme se procházkou ke kavárně na něco dobrého.