Květen 2015

Rande číslo TŘI

15. května 2015 v 14:01 | Julie |  Špatné rande
Jelikož jsem se dostala na blog dne, přišlo mi dost fér, abych přidala další článek a blog tu nebyl prázdný jen s dvěma články.

(Měl to být ten ze středy, kterého jsem zmiňovala, ale nakonec se mezitím událo něco, co jsem chtěla vyjádřit spíše.)
Říkejme mu Popílek, protože jsme jeli na místo, kterému se popílek říká.
A už na začátek můžu říct, že to bylo snad mé nejhorší rande, které jsem zažila a doufám už jen v to, že horší už nikdy nebude.

S Popílkem jsme se nikdy předtím neviděla, což bylo asi hned to první, co mě mělo varovat, že to úplně v pořádku nebude. (S ostatními jsem se vždy už předtím viděla, potkala nebo něco.) Měl mě vyzvednout před barákem a měli jsme sraz v sedm. Už ve tři čtvrtě mi volal, kde jako jsem a já jen "WTF? Však je ještě čas, tak co děláš!" Nakonec jsem tedy pospíšila a stejně vyběhla z baráku až v sedm, sorráč, holce to prostě trvá, když nechce vypadat jako vandrák.
Šla jsem k autu, otevřel dveře a já si přisedla. Jako první, co mě fláklo, byl takový ten upocený závan. No proběhlo mi myslí akorát to "Doufám, že to není on a jen někdo jel autem předtím a smrděl." Hm, nejel, byl to on a nakonec jsem ještě zjistila, že mu strašně smrdí z pusy a už jsem jen doufala, že už dojedeme na místo a na čerstvém vzduchu se to nějak ztratí. (Neztratilo, jen tak mimochodem.)

Rande číslo DVĚ

5. května 2015 v 20:44 | Julie |  Špatné rande

Oběti číslo dva říkejme Taťka, opět k tomu máme slavnou historku, kterou se dozvíte, když budete číst dál.

S Taťkou jsem si psala jen pár dní a naše konverzace byly celkem o ničem, ale to přeci neznamená, že pak to nebude v pohodě. Měli jsme jít údajně už ve středu, jenže se nakonec neozval a já šla s někým jiným (o tom v dalším článku). Šli jsme tedy v pátek večer.
Napsal mi, co dělám a jelikož jsem nic nedělala, tak jsem napsala, že jen ležím, takový nudný den, on ať neležím a raději s ním jdu ven, tak jsme se domluvili, že se sejdeme ve 21:10, protože jsem v té době hlídala, chtěla se jít v klidu umýt a vlasy mi schnou strašně dlouho.

Když jsem pak jela na kole na místo srazu, ještě jsem se musela stavit za kamarádkou, tudíž jsem přijela asi o pět minut déle a on nikde. No zase mi proběhlo hlavou "Zase nějaký vtípek a já nakonec můžu zase jet domů," chvilku jsem tedy čekala, vydýchávala se, protože jsem jela docela rychle, abych to vůbec stihla a nakonec někde v dálce šel týpek, co na mě pořád koukal a nakonec už z dálky volal "Ahooj!" Na první pohled si říkám "Ty kráso, ten je fakt pěknej, snad bude i pohodě." Jenže začátek byl opravdu takový hmkavý a nikdo moc nic neříkal. Nesnáším tohle trapný ticho, tak jsem se začala vyptávat jak se daří, co dnes dělal a podobně všední otázky, které třeba snad zažehnou nějakou normální konverzaci. Nakonec se to tak nějak povedlo a vlastně až tak moc, že já jsem se zmohla akorát na "aha, jo, jasně, tý jo" a na víc jsem neměla čas, protože zase začal mluvit. Mně by to jako nevadilo, nepotřebuju být vždycky já ta ukecaná, ale pak už to bylo trochu otravné a vypravovat na první schůzce jeho celý život, jeho problémy a podobně, to myslím je dost soukromé, ale i tak bych to přežila, kdybych z toho necítila to, jak si všechno strašně přibarvuje. Vždy jsem se jen pro sebe pousmála a dělala, že poslouchám dál. Byla jsem opravdu ráda, že v deset už jsem musela být někde úplně jinde.

Rande číslo JEDNA

2. května 2015 v 22:44 | Julie |  Špatné rande
Zdravím,
vlastně vůbec nevím, jak bych se měla představit, nebo jinak uvést první článek na blogu, ale já si myslím, že stačí vysvětlit to, že vám tu budu podávat žhavé informace o mé scůzce, které dopadla nějak katastrofálně.


Víte, i když si budete myslet, že ten kluk je fakt super, že by to mohlo být naprosto úžasné a skvělý vztah máte na dosah, tak si rovnou pleskněte, protože to bude právě že naopak.

Řekněme, že mé objeti budeme říkat Pavoučník, protože říkat tu jména, to by nebylo úplně fér a tohle se k němu opravdu hodí, protože jsme měli potyčku ohledně pavouků.

S Pavoučníkem jsme si psali asi dva dny, vypadal jako super kluk, měl rád podobné věci, měli jsme dokonce občas i stejné názory a dokázali jsme si psát třeba i o tom, co jsme měli k obědu, já myslím, že to bylo opravdu fajn, protože zkoušeli jste se bavit s klukem o tak obyčejné věci, jako je oběd?
Na co čekat, že? Domluvili jsme se, že se ještě rychle uvidíme, než uteče zase na kolej a na co to vůbec prodlužovat, když máme oba volný večer.
Bydlel tak 2-3 kilometry ode mě, tak jsem se vydala na cestu s úsměvem, celá rozevlátá a natěšená. Nevím, možná je to zvláštní, ale já už prostě nejsem nervózní, musí jít fakt o něco extra, abych se kroutila jak po pozřením červených muchomůrek.
Přišla jsem na předem určené místo a hle, nikde nikdo. Říkám si "V klidu, zapomněl si doma třeba mobil, tak se vracel, nebo prostě nestíhá, přece jen, nemá to 10 metrů." A tak čekám a čekám. Po patnácti minutách jsem začala být opravdu naštvaná, rudá zlostí, možná i pára mi šla z uší, tak kouknu na fb a byl online. Píšu mu, kde jako je, on mi píše, kde jako jsem já. Si ze mě dělá blázny ne?
"Jsem na hřišti, jak jsme byli domluvení." - "Ne, domluvili jsme se, že se sejdeme u kruháče.", aha, to bylo ono, špatná domluva, tak jsme se vydali naproti.